50 Legie IAODG

Padesát hodin Cizinecké legie

Autobus nastartoval. V něm chlapi s černými dekami přes oči a s pouty na rukou. Pěkně každý sám, aby si nemohli povídat. Nikdo z nich neví, kam jedou, ani co je čeká. Stáž „50 hodin Cizinecké legie“ právě začala.

V kavárně vokovického sportovního RS centra sedí 14 mužů. Většina z nich se vidí poprvé v životě. Ucucávají pití, dívají se po očku sobě, snaží se odhadnout, co je kdo zač. Co od něj můžou čekat. To se může hodit, protože sice nevědí, do čeho přesně jdou, ale každému z nich je jasné, že je čeká dřina. Možná největší v dosavadním životě. Přihlásili se totiž na stáž „50 hodin Cizinecké legie“, kterou pořádá Stan Gazdik. Sergent-chef, který v legii strávil 15 let, valnou většinu z toho v nejelitnějším výsadkovém komandu, které legie má. V Group commando parachute. To má 25 legionářů, v celé legii jich slouží zhruba 7500.

Najednou se ozvou rázné kroky těžkých bot, doprovázené jemným cinkáním. Všichni zpozorní! Z patra po schodech sestupují dva legionáři v maskovacích uniformách s pověstnou képi blanc na hlavách. Cinkání je od medailí, které mají připnuté vlevo na prsou. Napravo se oběma leskne výsadkářský odznak.

Kdo se usmíval, tak mu úsměv zmrzl. Tohle už vůbec nevypadá jako zábava! Atmosféra je od té chvíle zatraceně podobná skutečnému nástupu do armády.

„Já jsem seržant šef Stan Gazdik, vedle mě stojí Láďa Jeřábek, který byl caporal-chef. V legii strávil 15 let, stejně jako já. Až mi podepíšete papíry, tak jste naši! Takže teď se ještě můžete smát. Nebo odejít.“ Nesměje se nikdo, nikdo neodchází, všichni podepisují. Že do toho jdou na vlastní zodpovědnost.

„Určitě víte, že v Legii každý dostane nové jméno. Vy je dostanete taky!“ Sergent-chef pak vyvolává jednotlivá jména. Jejich majitelé je uslyší znovu až v neděli po poledni. Do té doby jsou „Un“ (Jedna), „Trois“ (Tři) a tak dále. Číslo má každý napsané na pásce na ruce.

„V Legii se mluví jen francouzsky. Kdo z vás umí francouzsky?“ ptá se šéf Gazdik. Hlásí se tři kluci. „Ti vám budou překládat.“ Jeden z nich je ovšem Portugalec, takže s překladem moc nepomůže. Ostatně, je to tady malá cizinecká legie jak má být, protože kromě Portugalce jsou ve skupině ještě dva Slováci a Čech s francouzským pasem.

Francouzštiny přibývá, porozumění ubývá. Nikdo se ale na nic neptá. Za pár hodin už začnou chápat, že ptát se musí, protože se jinak uklikují. Sergent-chef pak zase o něco později pochopí, že on musí ubrat s francouzštinou, protože jinak bude všechno trvat dvakrát tak dlouho.

Všechno do pytle

Podle čísel kluci, vlastně už „angažovaní dobrovolníci“, tedy engagé volontaires (angažé volonters, kdybyste to potřebovali vyslovit) odcházejí do tělocvičny, ve které Gazdik denně vyučuje sebeobranu. Zdejší tatami je nejměkčí věcí, kterou v následujících desítkách hodin potkají. Před vstupem se zouvají a fasují polní batoh. „Nastoupit do řady!“ Oba instruktoři samozřejmě po tělocvičně rázují v kanadách. Caporal-chef rozdává černé plastové pytle.

„Do pytlů dejte civil a všechno ostatní včetně řetízků, mobilů a peněz. Nic z toho nebudete potřebovat!“ rozkazuje. „A hněte se, začala vojna!“ Na povel sergent-chefa chlapi otevírají batohy a převlékají se do vyřazených československých uniforem vzor 85. Včetně trenýrek a ponožek. Docela překvapeně zjišťuji, že potetovaní jsou jen tři nebo čtyři.

A už se objevuje první průserář. Třináctka si nesundal náušnici a balení batohu také zjevně není jeho silná stránka. „My na tebe počkáme, to víš, že jo!“ zvyšuje hlas Stan Gazdik. „Pomozte si, poraďte si navzájem, vyměňte si věci, jestli vám nesedí. Jste tým, tak se tak chovejte! Jen tak to můžete zvládnout!“ hustí do kluků.

Většina účastníků v mundůru nevypadá moc pěkně. Vlastně vypadají jako pitomci. Přesně tak, jak má nové maso v armádě vypadat.

Cesta ve tmě

„Batoh na záda, černý pytel do ruky, odchod do autobusu!“ velí šéf Gazdik.

Do autobusu se nastupuje podle čísel. „Každý si sedněte sám,“ zní pokyn. „Po cestě žádné žvanění! Jediný, s kým můžete mluvit, je tady redaktor,“ ukazuje Stan na mě. „Rozuměli jste?“ ptá se. Po polohlasných odpovědích zvedl hlas. „V legii se odpovídá Oui, chef! A pořádně nahlas. Takže znova!“ houkne velitel.

„Oui, chef!“ Znělo to docela vojensky.

„Oukej. Teď dostanete každý pouta, abyste mi neutekli. Pro Třináctku mám krásný růžový, ty se mu budou líbit, když nosí náušnici!“ najíždí Gazdik na klasické vojenské hlášky. Sám už si připadám pomalu tak, jako když jsem v roce 1986 narukoval do Prostějova. Ta atmosféra bude nejspíš v každé armádě stejná. Nevíš nic, radši držíš hubu a doufáš, že se z toho nepoděláš…

Po poutech dostali ještě všichni na hlavu zásahovou deku, která je stoprocentně neprůhledná. „Ne, že si to budete sundávat! Tady caporal-chef jede s vámi!“Autobus se rozjíždí. Instruktor hned přistihne pár maníků, kteří si posouvají deky tak, aby se mohli dívat dýchacími otvory a rovná jim je zpátky. „Do piči, to myslíš, že jsem slepej?“ komentuje jejich pokusy.

Obcházím pár kluků a vyptávám se jich, co od své účasti čekají. Odpovědi jsou rozmanité. Třeba Jedenáctka uvažuje o tom, že by se do legie přihlásil. Od téhle stáže čeká, že se dozví něco o tom, jak se prosadit, ale také o tom, jak přežít v přírodě. Vím, že přežití v přírodě se na téhle stáži určitě probírat nebude. Ale říct mu to nesmím.

To Desítka uvažuje o vstupu do české armády a tady čeká tvrdý výcvik, dril, dřinu, disciplínu. Chce zjistit, jestli na to vůbec má. Čtrnáctka „utrpěl“ v práci povýšení a kolegové mu tuhle stáž dali jako dárek. Na rozdíl od většiny ostatních kluků nedělá žádný bojový sport ani jinou fyzickou aktivitu. Když říká, že tady od toho čeká změnu, slibuji mu, že se jí určitě dočká. Tím jsem si jistý.

Sedmička je ze Slovenska. Sloužil tam v armádě, ale neprošel výběrem k jejím speciálním jednotkám. Tak si chce vyzkoušet, co by ho asi mohlo čekat v legii. „Nečekám od toho nic konkrétního, ale snažím se být připravený na nejhorší,“ vysvětluje. Možná si na tahle svá slova vzpomene o nějakých 20 hodin později, když ho sergent-chef zjebe na tři doby, jak se říká. Nebo v neděli ráno, když má sám odvalit balvan, se kterým má co dělat sedm chlapů. A normální lidi si na jeho přemístění vezmou třeba traktor.

Většinu cesty si povídám s bývalým caporal-chefem Láďou Jeřábkem. Výsadkář, specialista na boj z moře, ostřelovač. Později pak propagandista a náborář. Jen koukám, co všechno se dá v legii stihnout. Při představě, že bych měl plavat osm kilometrů v moři na čas a ještě před sebou tlačit pytel s výstrojí, jsem se málem utopil i na sedačce v autobusu.

„Do Mogadiša (hlavní město Somálska, pozn. aut.) jsme přijeli v noci. Jak tam nefunguje pouliční osvětlení, je tam vážně tma jak v ranci. Na určené pozici mě ze všeho nejdřív zaujal smrad. Hroznej. Říkal jsem si, že tam někde musí ležet mrtvola, nebo co. V té tmě nebylo vidět nic. Jak začalo svítat, bylo to jasný. Ležel jsem na místě, kam se všichni z okolí chodili vydělat!“ vypráví instruktor. Voda byla i pro legii na příděl a tak musel zvládnout ve dvou litrech vody umýt sebe a ještě vyprat maskáče. „Taky bych tomu nevěřil, ale jde to!“ chechtá se Láďa.

Jsme na místě. Stano se svým černým Pathfinderem už na nás čeká. Odemyká pouta, sundává klukům deky. A stejně jako při nástupu do autobusu i teď mluví prakticky jen francouzsky. „Compris? Rozuměli jste?“ ptá se rázně. „Oui, chef!“ zazní sborem. Vsadil bych se, že nikdo nerozuměl ničemu.

Neusmívat se!

Ubytování je spartánské. Podkroví nízké hospodářské budovy, do kterého se jde zvenku po schodech. I to je podobné skutečné výcvikové rotě na takzvané farmě u Castelnaudary, kterou procházejí všichni nové legionáři. Uložit batoh, vybalit věci a honem na nástup. Caporal-chef zatím vedle schodů zavěsil legionářský prapor. A hned po nástupu také přebírá výcvik.

Francouzštiny sice ubere, ale zase se ji musí frekventanti naučit. Na pořadu je, jak se hlásit veliteli. „Engagé volontaire numero un, a vos ordres, chef!,“ řve Jednička, aby byl caporal-chef spokojen. (Jde o praktickou konverzační větu: Angažovaný dobrovolník číslo jedna, podle rozkazu, veliteli!) Před tím je potřeba vystoupit z řady, zasalutovat, plácnout dlaní o kalhoty a pak začít řvát. A pozor, salutuje se s dlaní dopředu. Instruktor Jeřábek je pedagog, nechává to kluky několikrát v klidu opakovat, aby si to zapamatovali. Jenže ne každému se to daří. Vlastně tak polovičce. Takže následuje to, co v legii následovat musí. „Jak si máš stoupnout?! Co máš říct?! Všichni ostatní k zemi a kliky! Dokud si ty nevzpomeneš. Tak dělej!“ řve caporal-chef. Čtrnáctka se potí, kluci funí u kliků, a co to jde, tak napovídají. Neklikuje se ovšem jen kvůli Čtrnáctce.

„Dám vám radu. Neusmívejte se. To v legii není dobrý, tím šéfa jen naserete,“ vysvětluje zemitě Jeřábek.

„Je peux disposer, á vos ordres, chef!“ to se říká při odchodu od nadřízeného a ta první slova zní zhruba jako „žepdispozé“. Klukům to jde lépe. Jejich francouzština se rychle rozšiřuje, protože si průběžně opakují také „Oui, chef!“ a „Non, chef!“. Nebo „En position de pompes! En bas! En haut!“ tedy „Pozici pro kliky! Dolů! Nahoru! (Francouzština nebude moc lehký jazyk, protože to en haut zní „vu“…)

A také se dozvídají o základní ctnosti legie: „honneur et fidélité“ (čest a věrnost).

Po hodině se zdaleka ne každý umí předpisově zahlásit a odhlásit, pozor, pohov i salutování také většinou nevypadá úplně předpisově.

Přichází sergent-chef Gazdik. Stejně jako jeho kolega už nemá vyznamenání, ta se nosí jen při slavnostních příležitostech. Po krátké velitelské poradě nasazuje češtinu, francouzsky se už obrací jen na Portugalce. Budou fyzické testy.

Kliky a dřepy se budou dělat po třech minutách, leh sedy minuty dvě a minutu angličáky. „Ukážete mi, jestli je ve vás velký hovno, nebo malý hovno!“ houkne celkem přátelsky velitel. „Můj sedmiletý syn na kempu udělal 90 kliků, tak si hrábněte, do prdele!“ huláká.

Jede se ve dvojicích. Jeden stojí a počítá, druhý maká.

Při leh-sedech Portugalec poprvé zvrací. Při angličákách podruhé. Šestnáctka, kterému je teprve sedmnáct a půl, se přidává. Ale začíná fungovat tým. Nikdo se od nich neodvrací, když konečně velitel dá do placu dvě láhve vody, opakovaně je kluci k oběma posílají.

Po testech se konečně plní čutory vodou a je pár minut na oddech. Je 14:25. Legionářský kemp trvá asi dvě hodiny a zvrací třetí člověk.

Milešovka poprvé

Ale jinak slastná chvíle. Svítí sluníčko. Jenže po ní bude následovat první cesta na vrchol Milešovky. Asi tak 300 výškových metrů. Vyrážím s kameramanem napřed, tušíme, že bychom mohli získat dobré záběry.

O 20 minut později se k nám rychlou chůzí blíží frekventanti stáže. Najednou vzniká zmatek. Co se děje? Zase někdo zvrací. „Kurva, přece ho tady nenecháme ležet,“ slyším nadávat Jedničku. „Vy dva ho vezměte a jedem! Budeme se střídat po dvou minutách,“ řve rezolutně Trojka, ve čtyřiceti nejstarší účastník. A už jdou kolem nás. Mačkám spoušť, ale fotky mi vycházejí špatně, škubu foťákem. Jsem zpocený úplně stejně jako volontéři. Přitom jsme nejvýš ve čtvrtině kopce.

Stan Gazdik chodí sám na vrchol kolem 20 minut, jak předvede následující večer. Kurzistům to tam a zpátky trvalo minut 75. Kus od základny je caporal-chef Jeřábek seřadil do dvojstupu a do cíle běželi, pěkně s počítáním: un-deux, un-deux… Najednou začínají vypadat jako vojáci.

Po krátké pauze následuje test agresivity. Box na dvě minutová kola. Sedm zápasů s nasazením, za které by se nemuseli stydět ani ligoví borci. Většina kluků má s bojovým uměním nějaké zkušenosti, ale pár jich o tom neví vůbec nic. A nechce se jim. Jenže nic jiného než boj není možné. Sergent-chef se stopkami se stará, aby každý pochopil, že se prostě musí rvát. Každou chvíli jde někdo na zem. Ať chce, nebo ne, musí zpátky na nohy a bojovat dál. A bojuje. Ještě, že všichni mají boxerské přilby, jinak by tři kluci skončili KO. Může se jen boxovat, kdo leží, je chráněný.

„Nejste baletky, vy ho chcete srazit na zem. Dělejte! Neserte se s tím! Žádný šolichání!“ tak zní zadání. „Ukažte vůli!“

Třináctka má zase pech! Udeřil soupeře po odpískání kola. Stan vyletěl jako čert z krabičky! „Tys neslyšel píšťalu?! Co jsi za hovado, dát mu ránu po odpískání?! Chceš ránu ode mě?“ řve. Nečeká na odpověď a jednu mu dává. A pro jistotu hned druhou! Hlava v ochranné helmě se jen zaklimbá. Každý v tu chvíli ví, kdo je tady velitel! Třináctka ani necekne.

Šestnáctka, nejmladší účastník, se rval jak o život. Přitom bylo zřejmé, že bojové sporty jsou pro něj španělskou vesnicí. Obstál. Portugalci soupeř vyrazil umělý zub, který jsme mu v polním ringu po chvíli našli. Pomlácení jsou všichni. Tentokrát nikdo nezvracel. Přitom by bylo proč.

Je půl pát