V roce 2006 odešel v současnosti asi nejznámější český cizinecký legionář Stanislav Gazdik z francouzské Légion Etrangére. Po návratu do Čech začal vyučovat to, čemu se ve Francii intenzivně věnoval 15 let. Sebeobranu. Ovšem obohacenou o praktické zkušenosti z bojových misí.

Používat proti útočníkovi právě takovou obranu, která je adekvátní situaci. To je jeden ze základních kamenů českého systému Pro Defence, který „Stan“ Gazdik založil. Právě proto vštěpuje svým žákům gradační stupnici síly, která má za cíl především ochranu samotného obránce. Pokud podle ní postupuje, s velkou pravděpodobností se vyhne použití „zcela zjevně nepřiměřené obrany“, za jejíž použití český právní řád pohlíží na obránce jako na pachatele trestného činu.

„Civilisty učím to, co je vhodné pro civilisty, policisty to, co se hodí jim a zase něco jiného učím vojáky,“ říká Gazdik, který měl v nejelitnějším legionářském komandu GCP (Group Commandos de Parachutistes) na starosti přípravu pro boj zblízka. Právě tam si ověřil, že musí cvičence učit to, co je vhodné pro jejich společenské zařazení.

„Jednou jsme měli prezentaci na policejní škole v Paříži. Někoho z policejních velitelů napadlo, že by chtěli vidět, jak se dá bránit nožem. Jenže když jsem jim to ukázal, stěžovali si našemu veliteli, že takovou řezničinu přeci policie dělat nemůže,“ vzpomíná bývalý výsadkářský sergent chef, který mimo jiné ovládá malajský zahnutý nůž karambit i dlouhý golok. Takže od té zkušenosti důsledně rozlišuje, co je pro koho vhodné.

„Kdo učí civilisty vojenské techniky jako běžnou sebeobranu, dělá pitomost. Jeho svěřenci se pak snadno můžou dostat do problémů se zákonem! Vždyť voják v boji může nepřítele zabít, kdežto civilista obvykle útočníka zabít nemůže. Na to musí trenér stále myslet,“ zdůrazňuje.

Již před vojenskou kariérou se začal věnoval úspěšně kickboxu, se zárodky sebeobrany se seznámil při službě dvouleté u výsadkářů v Československé armádě. V legii následovaly techniky „corps á corps“, doslova „tělo na tělo“, které se učí legionáři. K tomu pokračoval s kickboxem, ve kterém na armádních mistrovstvích posbíral řadu úspěchů.

A pak se jednou seznámil s francouzských sebeobranným systémem FISFO, kterému propadl.

Získal v něm stupeň „professor“. „To je ekvivalent třetího danu,“ přibližuje Gazdik. Zakladatel Charles Joussot má dan pátý.

Systém, který vychází z malajského umění pentjak silat se Gazdikovi záhy podařilo zavést i do GCP. Včetně teleskopického obušku. A díky tomu jej on i další legionáři prakticky prověřili v průběhu svých bojových misí. S úspěchem.

Po návratu do Česka začal FISFO vyučovat, ale zároveň jej chtěl dále rozvíjet na základě svých zkušeností z reálných střetnutí. Jak se to někdy stává, tahle snaha se nesetkala s přílišným pochopením Charlese Joussota, což vyvrcholilo rozchodem obou mužů. „Charles má zkušenosti jako sekuriťák, já jako voják. Každý jsme časem začali mít jiné představy, které nešlo spojit,“ vysvětluje Stano.

Pro Defence není jen sebeobrana

Gazdik tak získal možnost vytvořit vlastní systém. Neváhal ani a pustil se do toho. Výsledkem je profesní sebeobrana PRO DEFENCE IAODG (R), kterou od té doby vyučuje ve své Akademii, nebo na jednorázových seminářích. Nezůstal ovšem jen u toho.

Každý rok Stano pořádá tvrdý týdenní kemp, který nezapře jeho výsadkářskou minulost. Na programu tak není jen sebeobrana, ale mentální a fyzické otužování. Od loňska také dělá akci „50 hodin legie“, jež probíhá zcela ve vojenském duchu. Účastníci si tam můžou ověřit, jak velkou šanci by měli obstát ve skutečné cizinecké legii. Letos na konci zimy si tak například frekventanti vyzkoušeli noční pochod sněhem, mrazem a mlhou na Sněžku. Celkem 32 kilometrů. Dva roky již také funguje jeho program odznak civilní připravenosti. Jeho adepti se postupně seznamují, kromě Pro Defence také s první pomocí, střelbou, nebo slaňováním.

Se zásadami sebeobrany seznamuje také děti ve školách a pro vážné dětské zájemce má i juniorskou akademii Pro Defence. Dětem tam vštěpuje stejné základní hodnoty, jako svým dospělým žákům: „nelžu, nekradu, neberu drogy, držím slovo, ctím rodinu“. Založil také pro šíření odkatu IAODG Českou federaci profesní sebeobrany (ČFPS).

„Vidím, slyším, cítím, to je základní princip, na kterém u dětí stavím. Oni se musejí konfliktu především vyhnout, protože skoro všichni jsou silnější než. A když se máte něčemu vyhnout, musíte si toho všimnout,“ popisuje Stano.

V současnosti má Gazdikova firma IAODG (International Asociation Operational Defence Group), jež Pro Defence a jeho ostatní aktivity zastřešuje, licencované pobočky v Liberci, Frýdku Místku, Sokolově a také v Portugalsku. A její aktivity zahrnují vlastně všechny aktivity, které dříve obsahovala branná výchova. Samozřejmě v současném podání a bez ideologického balastu, kterým ji původně zatížili bolševici.

Na Stanovi znát, že strávil celkem 17 let života v armádě. Jeho vystupování je prostě o něco „zelenější“, než je současný průměr. (Logicky, nějakou vojenskou zkušenost už nyní mají jen chlapi, kterým je víc, než 40 let.) Pro klasické kavárenské intelektuály musí být naprosto nestravitelný. Ale pro tento typ lidí by byla dost možná nestravitelná většina čtenářů tohoto časopisu. Jenže, Gazdik není blázen. Ví, co umí, umí to naučit a ví, proč to učí.

Ostatně několik let k jeho žákům patřil například Marian Komrska, který nyní v Brně vede vlastní školu sebeobrany. Nebo šéf atletického svazu a bývalý reprezentant ve skoku Tomáš Janků. I on si vyzkoušel pověstné kempy bývalého legionáře.

„Na kempu jsem si sáhl úplně na dno, i když jsem si myslel, že mám slušnou kondičku. Ale zároveň mě to obrovsky uklidnilo, protože jsem zjistil, že dokážu víc, než většina ostatních lidí. Nevěřil bych tomu, ale poznat svoje hranice dává člověku životní nadhled. Pak už se nepotřebujete rozčilovat nad nějakým troubou na semaforech,“ popisuje své zážitky se Stanem ve zkratce šéf českých atletů. A tréninky Pro Defence se snaží navštěvovat stále.

Vlastenectví a tradice

„Vadí mi, že se zapomíná na tradice. Vadí mi, že vlastenectví je pro mnoho veřejně známých lidí téměř sprosté slovo. Vadí mi, že lidé nepočítají s tím, že můžou dostat do situace, kdy se budou muset postarat sami o sebe,“ vypočítává bývalý legionář důvody, které jej vedly k tomu, že s kromě výuky sebeobranného systému Pro Defence rozhodl veřejnosti nabídnout i další možnosti. Stanova vojenská minulost i výrazně pacifistická současná společnost, v kombinaci se tím, co se děje ve světě, jej zkrátka nasměrovaly k dalším krokům. Pro leckoho možná nejkontroverznějším v jeho dosavadním civilním působení.

Před několika lety se tak stal členem Řádu Strážců koruny a meče krále železného a zlatého. Ten se hlásí k tradicím prvorepublikové odbojové organizace Maffie, což byl hlavní orgán českého odboje během první světové války (Wikipedia). V jejím předsednictvu byl například Edvard Beneš (budoucí prezident ČSR), Karel Kramář (budoucí ministerský předseda ČSR) či Alois Rašín (budoucí ministr financí ČSR). Pro Maffii pracovala i operní pěvkyně Ema Destinová.

Gazdikovi v každém případě imponuje řádové motto: „Národ – Rodina – Dílo“.

„I já hledal svoji osobní cestu, další mety a cíle, které nejsou běžně dosažitelné, tak abych i sám sobě dokázal, že můj přístup k životu je výjimečný. A takto jsem přišel do kontaktu s Řádem Strážců koruny a meče. Při prvním setkání s tímto řádem jsem byl mile překvapen, že v této zemi jsou lidé stejných hodnot, ke kterým se přikláním od mládí i já,“ popisuje Gazdik na stránkách svého IAODG co jej přivedlo mezi členy Řádu. Pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost, činorodost jsou hodnoty, které v něm podle svých slov nalezl.

Žádná politika

„V politice se nijak angažovat nehodlám, místo politiky věnuje své schopnosti výchově k vlastenectví. A také šíření schopností bránit vlast. Tenhle svůj koncept nazývá „Legionář IAODG“.

„Jedním z hlavních bodů náplně tohoto konceptu je řešení nedostatečné připravenosti obyvatel na zvládání krizových situací, sebeochranu, domobranu a profesionalitu v oboru bezpečnosti,“ vysvětluje.

„Dá se to k něčemu přirovnat? Je to třeba snaha o něco, jako byla branná výchova?,“ ptám se.

„To není ono. Branná výchova neměla ideje. Tedy kromě těch komunistických.“

„Odkazujete se na Masaryka a tradice První republiky. Má být legionář IAODG takový, jaký měl asi být předválečný Sokol? Charakter, vlastenec, a když bylo třeba, tak odbojář?,“ zkouším dál.

„Jo, to je ono. Morálně zcela určitě!,“ souhlasí Stan Gazdik. A přidává obsáhlejší popis aktivit a cílů svého nového programu.

„IAODG je organizovaná struktura mužů a žen, která v rámci svého přesvědčení organizuje a absolvuje speciální branně-sportovní činnosti, sebeobranný výcvik, střelecký výcvik, technicko-taktický výcvik, výcvik první pomoci, extrémní závody a psychologickou přípravu s cílem zajistit u své osoby branně-bezpečnostní návyky, psychickou odolnost, kdy tyto dovednosti mají být využitelné pro obranu svou, své rodiny a své vlasti,“ uzavírá učitel sebeobrany Pro Defence.

Je docela dobře možné, že Gazdikova předchozí slova přitáhnou pozornost všelijakých salónních strážců politické korektnosti. A možná i nějakých státních složek. Osobně si ale myslím, že od Stana žádné „hnědé nebezpečí,“ které se často podsouvá lidem s vyhraněným názorem, nehrozí. Ale také od něj nehrozí, že by se nechal jen tak fackovat. Na což má ovšem právo nejen on, ale všichni ostatní v Česku, protože to, aby člověk nebyl fackován, je „zájem chráněný trestním zákonem“.

U Stanislava Gazdika se určitě dá polemizovat o slovech, kterými popisuje své cíle, nebo o jeho projevu. Ale dost těžko se dá polemizovat s tím, co učí. Protože to má smysl.