Zimní Legie

Tohle v ringu nezažiješ. Ale pomůže ti to v něm

Je jedna v noci. Tma jak v ranci. Zima. Mlha. Taky sněží a vítr profukuje propoceným mundůrem. S bídou vidím chlapa, který jde metr přede mnou. Jak zpomalím, hned se ztrácí v tom podělaným mlíce, který je všude kolem nás. Nebo máte někdo lepší nápad, jak říct tomu, v čem se hrabeme?

Máme za sebou 16 kilometrů ostrýho tempa v ostrým stoupání, ve sněhu po kolena. Čím později bylo a čím výš jsme se vyhrabali, tím míň jsme museli skákat do závějí, aby nás nikdo neviděl. Jen už to pak bylo docela jedno, protože už jsme stejně byli durch. A taky jsme začali bejt utahaný.

Ono je tady nahoře trochu jedno úplně všechno, protože tady po nás neštěkne pes, kdyby se nám něco stalo. Ale nám se nic stát nesmí, protože šest kiláků pod náma čeká ve sněžným záhrabu kluk. Náš velitel. Dostal křeče. Věděl, že nahoru by se s náma asi dohrabal. Ale určitě už by s náma nedokázal slézt dolů. Tak tam na nás čeká. Protože kvůli jednomu člověku nevzdáme úkol. Ten musíme splnit, protože je to rozkaz.

Z pěti jsme zůstali už jen dva. Tak asi po pěti kilometrech začal kolabovat Ota. Už den předem mu bylo blbě, cpal se aspirinem. Jenže to nepomohlo. Velitel s ním poslal na základnu i toho novýho chlapa, co měl pocit, že je na lyžařským výcviku. Jenže si splet adresu. Po dalších pěti kilákách to musel vzdát velitel. Úkol jsme splnili a teď se pro něj musíme co nejdřív vrátit.

Jsme na Sněžce, úplně na vrcholu. Před sebou máme 16 kilometrů na základnu, kde musíme být do pěti do rána. Sníh, mlha, mráz, promočený hadry. Chlap přede mnou jde jako robot. Vnímám jen pravidelný pohyb jeho rukou, jak si pumpuje vzduch do plic. Probíhá poslední fáze akce „50 hodin cizinecké legie – zima“ a ten maník přede mnou je Stan Gazdik. Bývalý elitní výsadkář, který odsloužil 15 let v Cizinecké legii. Kloužou mi nohy a už nepoznávám místa, kudy jsme šli cestou nahoru. A to jsem si je snažil zapamatovat. Jít sám, můžu se začít křižovat. Ale to je furt ještě dobrý. Za chvíli totiž přestanu vědět, co to vůbec vidím. Mezi siluetami zvířat a pohybujících se keřů kleče mám jedinou jistotu. Toho chlapa přede mnou.

On se ohlíží po mně, já se mu pohledem zavrtávám do zad. Jestli se my dva sobě ztratíme, jsme v hajzlu. Neudělám žádnou kravinu, to se nebojím. Horský vůdce nás v pátek proškolil dobře a myslím, že si toho většinu pamatuju. Ale než se dáme zase dohromady, čert ví, kolik uteče času. A „Bejk“ na nás někde dole čeká. Ve sněhu. Sám. Čím dřív u něj budeme, tím líp. Musím přidat!

Zhruba takhle mi vyprávěl finále padesátihodinové akce Václav Kulhavý, který od té doby cvičí Gazdikův sebeobranný systém ProDefence.

Přínos, nebo ne?

Na první pohled nemají podobné akce vůbec nic společného se sportem, ani bojovým. A je tomu tak i na druhý pohled, ale zároveň při něm již je vidět, co z takovéhle zkušenosti se může sportovci hodit. Není to nic menšího, než prožití celé akce.

Po celou dobu totiž musí její účastníci uvažovat trochu jinak, než jsou zvyklí. Ostatně je to znát i vyprávění, kterým článek začíná. I na zimních „50 hodin legie“ přijel člověk, který se nechtěl chovat jinak, než je pro něj běžné, a ostatní členy týmu tím štval čím dál víc. Tím spíš, že akce ve sněhových závějích se zúčastnili jen čtyři lidé a jeho přístup tak měli všichni pořád na očích.

To znamená, že člověk se musí nejdřív přizpůsobit odlišnému prostředí a lidem, než na které je běžně zvyklý. Pak se musí přizpůsobit odlišnému tempu a tomu, že najednou dostává úplně jiné úkoly, než je tomu na tréninku. Už to leckoho „rozhodí“.

Akce typu jako je „50 hodin legie“ kombinují zátěž, na kterou je sportovec zvyklý s tou, která je pro něj nová a ve které nemusí být převaha jeho fyzického fondu tak zřejmá. Může mít totiž špičkovou fyzičku, ale vojenský program je postavený tak, že jen fyzička na jeho zvládnutí obvykle nestačí. Kdo chce uspět, musí ovládat svoji hlavu. Protože na tělo dříve či později nějaká krize přijde a hlava je to, co mu poručí jít dál.

K čemu ti to je?

Co žene mladé kluky a nejen je k tomu, aby si vyzkoušeli kousek vojenského řemesla je pochopitelné. Je to snaha nalézt odpověď na otázku „dokázal bych to?“. Můžou si však absolventi takové akce odnést víc, než jen dobrý pocit a barevný certifikát o tom, že akci dokončili?

„Každý si tady může ověřit, jak by na tom asi byl, kdyby byla například nějaká katastrofa. Žádný komfort, málo spánku, únava, to zažijete vždycky, když je nějaký průšvih,“ nabízí jeden přínos organizátor akce Stan Gazdik. Za 15 let, které strávil v Cizinecké legii, většinu v elitním výsadkovém komandu GCP, si spartánských podmínek, nevyspání a únavy zažil dost.

„Nesnažím se tady kluky dostat na úplné dno fyzických a psychických sil, ale chci, aby odjížděli s tím, že mají představu, jak to asi vypadá. A aby věděli, že to jsou situace a stavy, které zvládnou jedině hlavou,“ dodává bývalý sergent chef. Podle ohlasů účastníků jeho akcí – kromě „50 hodin legie“ ještě pořádá každé léto týdenní kemp – se mu to daří. Ostatně i na to dno si vždycky někteří účastníci sáhnou.

„Tady funguje rozkaz, což je princip, který člověk v civilu nepozná, ani nepochopí,“ vysvětluje Roman Houbek, ve 42 letech jeden z nejstarších účastníků Gazdikových akcí. Nyní už zkušenost se službou v armádě a tedy i s rozkazem má čím dál méně mužů.

Jenže rozkaz se také dá chápat nejen jako prosté nařízení, o kterém není možné diskutovat, ale také jako takzvaná poznaná nutnost. Což pro člověka se zájmem o bojová umění, sporty či sebeobranu představuje řešení sebeobranné situace: Teď musíš udělat tohle, protože jinak bude průšvih. A je jedno, zda to znamená sebrat se a odejít, protože jinak se nevyhnete napadení, nebo naopak udeřit agresora, protože jinak skončíte zbitý na chodníku. Prostě situace, ve které se dá uvažovat jen o tom, jak to co musíte, můžete udělat co nejlépe, ale už ne o tom, zda to uděláte.

„Na tréninku se můžete vždycky nějak vykecat, když se vám nechce makat. Když máte ve čtyřech postavit iglů ve, kterém budete spát, je potřeba každá ruka a výmluvy jsou k ničemu. Leda by vám bylo jedno, co si o tom myslí zbytek týmu, což v takové situaci není nejchytřejší,“ přibližuje Vašek Kulhavý. Prostě se to musí udělat! A když máte někde parťáka, tak ho tam prostě nemůžete nechat.

„Vyzkoušel jsem si, tentokrát, jaké to je, když se musíte správně rozhodnout v minimálním čase. Zvážit možnosti týmu, svoje, přidat pokoru a zároveň mít na paměti splnění úkolu. To se člověku v civilu přihodí tak málokdy, že pak čumí a neví co dělat,“ vypráví svoji zkušenost Roman Houbek, kterému křeče nedovolily dokončit výstup na Sněžku.

Příkladem toho, co se člověk na takové akci o sobě dozví je i Ota z Liberce, který podzimních „50 hodin“ absolvoval s ortézou, po ní začal cvičit ProDefence a na zimních „50 hodin“ přijel pro změnu s chřipkou. Ani to mu nezabránilo makat s týmem. A když se v noci vrátil Houbek z neúspěšného výstupu na Sněžku a hledal signál, aby o sobě dal zbytku týmu zprávu, vyrazil automaticky s ním. „Přeci tady nebudeš v noci běhat sám,“ řekl, když se hrabal ze spacáku, aby vyrazili do mrazivé noci.

Tagy:
Komentáře