Karibu

Nevím, co jsem čekal, když jsem poprvé vystoupil z auta v Dar es Salaamu. Byl to klidný den, ráno, kdy se svět teprve rozbíhá. Město působilo bezpečně i přes dopravní zmatky a tradiční nátlakové vlny běžné dopravy.

Něco už z afrického kontinentu znám, zde je to o to pestřejší, že se jezdí anglickým způsobem. Vše jde po svém a lidé kolem mě byli ponoření do vlastních rytmů. Já si uvědomuji, že přítomnost není pasivní stav. Je to volba, která je přítomná, bdělá, tichá.

Tanzanie není únik. Není to místo, kam by člověk šel hledat exotiku nebo duchovno, ale je to tady. Pokud sem přicházíš s očima otevřenýma, zjistíš, že tě zkouší v těch nejzákladnějších vrstvách.

Komu věříš? Jak rychle ztrácíš pozornost? Co děláš, když nemáš kontrolu?

Sedl jsem do auta s mužem, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Řidič, jehož jazykem jsem sotva rozuměl, ale v jeho pohledu nebyl klam. Ukázal jsem směr a v tu chvíli mu svěřil sebe. Ne slepě, ale vědomě.

Není to jednoduché. Ne ve světě, kde jsme zvyklí mít všechno pod palcem. Ale o to víc je to pravé. Protože přítomnost není o kontrole. Je o postoji. O tom, jak obstojíš, když věci nejsou podle tebe.

První dny tady nejsou o velkých událostech. Jsou o drobných střetech. O tichých rozhodnutích. Ne jestli jsi silný, ale jestli dokážeš být klidný uprostřed hluku. Ne jestli máš plán, ale jestli máš charakter.

Legionář v ulicích neznamená být vidět. Znamená být přítomen. Znamená vidět, kde jiní přehlížejí. Znamená zůstat, když by bylo pohodlnější odejít. Tady, v jiném rytmu, se to ukazuje bez příkras. Bez kulis. A právě proto to má smysl.

Zůstává otázka, kterou si nesu každý den: Komu dnes dávám důvěru? A dávám ji vědomě?

Protože v tom, komu svěříš směr, svěříš i kousek sebe. A svět, ve kterém se pohybujeme, se dřív nebo později zeptá, jak jsi s tím naložil.

Haraka haraka haina baraka

Rychlost nemá požehnání 