Příběh Daniela

„Krýt záda i těm, kteří už je dávno odkryli.“
Příběh legionáře z ulice

Možná to vezmu trochu jinak, snad to nebude vadit.
Nechci mluvit o hrdinství. Chci mluvit o tom, že jsem.

Zůstal jsem, i když jsem mohl odejít.
Hned po narození, desetiprocentní šance na přežití. Ale místo odchodu jsem zůstal a bojoval. Znovu a znovu. Tukový nádor. Chyba lékařů. Operační sál na poslední chvíli.

Často jsem si kladl otázku, jestli by nebylo jednodušší odejít.
Proč zrovna já?
Ale jak říká můj lékař: „Kdybys tu neměl být, už bys tu dávno nebyl.“

Zůstávám, abych kryl záda své rodině.
Vždy. Bez výmluv. Bez garancí.
Zatím jsem je neměl možnost krýt nikomu dalšímu možná proto, že většina lidí myslí dnes hlavně na sebe. Ale možná to není tak úplně pravda.

Možná jsem už dávno „kryl záda“ v projektu, který pátral po pohřešovaných. Po těch, které už nikdo nehledal.

Spadl jsem. A znovu vstal.
Po osmnáctihodinové operaci jsem si sáhl na naprosté dno.
Měl jsem chuť to vzdát. Ale neudělal jsem to. Nikdy.
Bojoval jsem dál.

A pak další pád. Ztráta projektu, který jsem sám vybudoval.
Nevím, kolik z toho byla moje vina. Vím jen, že mě to posílilo.
Učil jsem se znovu stavět na nohy.
A zjistil jsem, že když člověk spadne, může vstát.

A tohle je důvod, proč tu pořád jsem.

Daniel K.