V roce 2016 jsem stál pod Everestem
Ne proto, že bych chtěl dobýt vrchol. Šel jsem hledat ticho. Místo, kde přestanou fungovat zkratky, kde se rozpadne komfort jistoty a kde člověku zůstane jen to podstatné. Nad údolím vlály tibetské modlitební praporky. Nepůsobily jako dekorace. Spíš jako připomínka, že některé věci trvají bez ohledu na naše názory, ambice i vysvětlení.
Tehdy jsem ještě neřešil dezinformace. Neřešil jsem ani umělou inteligenci. Řešil jsem otázku, která je starší než technologie a bližší životu než většina poradenských pouček. Jak se rozhodovat správně, když je prostředí nejisté a tlak skutečný.
Ze zkušenosti z Legie jsem věděl, že špatné rozhodnutí v terénu nemá odklad. Z civilního života jsem začínal chápat, že špatné rozhodnutí v kanceláři nebo při vedení lidí má někdy následky stejně vážné. Jen přicházejí tišeji a později. O to hůř se rozpoznávají.
Pod Everestem jsem nenašel odpověď. Našel jsem směr otázky.
O deset let později sedím nad dvěma analýzami, které přesně pojmenovávají problém dneška.
Anthropic vedl rozhovory s více než 80 tisíci uživateli AI ve 159 zemích.[1] Z výsledků nevystupuje fascinace technologií, ale starost o úsudek. Lidé nechtějí jen rychlejší nástroj. Chtějí vědět, zda je spolehlivý, zda rozumí kontextu a zda člověka neposouvá do pohodlné závislosti, ve které postupně oslabuje vlastní schopnost myslet.[2]
World Economic Forum zároveň řadí misinformation a disinformation mezi nejzávažnější krátkodobá globální rizika současnosti.[3] Nejde jen o problém médií nebo sociálních sítí. Jde o narušení samotné schopnosti společnosti orientovat se v tom, co je pravda, co je manipulace a co je účelově vyvolaná mlha. Deepfaky, algoritmy odměňující emoci a informační prostředí postavené na přetížení dnes nevytvářejí jen chaos. Vytvářejí podmínky, ve kterých se kvalitní úsudek stává vzácnou schopností.[4]
Právě tady začíná důvod, proč vznikl Dodekaedr.
Nevznikl jako metoda pro rychlejší reakci. Vznikl jako rámec pro vědomější rozhodování. Pro situace, ve kterých nestačí data, nestačí intuice a nestačí ani zkušenost sama o sobě, pokud není zasazena do struktury, která unese tlak reality.
Dvanáct stěn dodekaedru pro mě nikdy nebylo estetickým symbolem. Je to obraz systémového myšlení. Každá rovina ukazuje celek z jiného úhlu. Žádná sama nestačí. Teprve jejich souhra vytváří tvar, který se pod tlakem nerozpadne při prvním nárazu.
To je podstata metodiky IAODG. Nedávat lidem hotové odpovědi. Budovat podmínky, ve kterých mohou vznikat odpovědi kvalitnější, přesnější a odpovědnější. Nezrychlovat úsudek za každou cenu, ale kultivovat ho tam, kde svět tlačí na opak.
Dnes už nejde jen o to, kolik máme informací. Jde o to, zda ještě umíme nést jejich váhu. Zda umíme odlišit rychlost od přesnosti, emoci od faktu a dojem od reality. Zda umíme zpomalit právě ve chvíli, kdy nás prostředí tlačí k okamžité reakci.
To je pro mě skutečné téma dneška. Ne technologie sama. Ne strach z AI. Ne mediální panika. Skutečným tématem je erodující schopnost člověka čelit realitě bez zkratek, bez iluzí a bez intelektuální pohodlnosti.
Pod Everestem jsem kdysi hledal ticho. Dnes vidím, že nešlo jen o ticho. Šlo o prostor, ve kterém se člověk může znovu naučit rozlišovat.
Metodika Dodekaedru je moje současná odpověď na tuto potřebu.
Face reality. Think clearly. Act responsibly.
Stanislav Gazdik, Ph.D., MBA
[1] Anthropic uvádí, že do šetření vstoupilo 80 508 lidí z 159 zemí a 70 jazyků.
[2] Nejčastější obava respondentů se týkala spolehlivosti AI. Obavy o práci a ekonomiku byly rovněž výrazné, ale až druhé v pořadí.
[3] World Economic Forum ve zprávě Global Risks Report 2026 řadí misinformation and disinformation na druhé místo mezi nejzávažnějšími riziky v dvouletém horizontu.
[4] WEF zároveň popisuje, že informační manipulace oslabuje důvěru, zvyšuje polarizaci a zhoršuje schopnost rozlišovat mezi autentickým a syntetickým obsahem.
